Úvod

Flamenco je snad nejznámějším a nejvýznamnějším projevem španělské (přesněji řečeno jihošpanělské – andaluské) lidové kultury. Přestože se jedná v zásadě o fenomén hudební a taneční, obsáhle přesahuje hranice hudby a tance a ovlivňuje jiná odvětví umění (a je jimi ovlivňován) jako je film, vážná hudba, moderní tanec, malířství i literatura.

Krása, atraktivita, umělecká hodnota a náročnost flamenka způsobily, že se jako jedno z mála lidových umění dostalo daleko za hranice země svého původu. Po celém světě existují školy flamenka, v jižním Španělsku se lidé z celého světa učí tancovat flamenco, hudební teoretikové zkoumají jeho harmonie a sofistikované rytmy, literární vědci pak studují lidovou poezii obsaženou v textech písní.

Ačkoli flamenco vzniklo a je nejvíce rozšířené v Andalusii, stalo se právě ono (a ne například aragonská jota či galicijské dudy) jakýmsi symbolem, reprezentantem celého Španělska a jeho kultury, podobně jako například býčí zápasy.

Struktura flamenca

Současné flamenco je možné rozdělit na tři části (D. E. Pohren), z nichž každá tvoří svébytné umění a může existovat samostatně, ačkoli většinou fungují společně nebo alespoň po dvojicích:

zpěv (cante)
tanec (baile)
hra na kytaru (toque)

Někdy se ještě uvádí jako samostatná část rytmický doprovod (jaleo).

Flamenco (cante, baile, toque) může být děleno ještě následujícím způsobem:

cante, baile, toque jondo (hluboké)
intermedio (střední)
chico (lehké, odlehčené)

Flamenco jondo (jondo-andaluská varianta slova hondo-hluboký) je nejstarší a nejčistší forma, prazáklad flamenka, ze kterého všechny ostatní formy vycházejí. Pokud je řeč pouze o zpěvu, používá se též výrazu cante jondo. Je vážné a melancholické, nejtěžší na porozumění. Vyjadřují se jím ty nejhlubší emoce.

Flamenco chico je co do nálady jiné než jondo. Je veselejší, živější, optimističtější. Jeho interpretace je však také velmi náročná.

Flamenco intermedio stojí, jak z názvu vyplývá, mezi flamenco jondo a flamenco chico.



Copyright © Petr Stráník 2013